Očima Jana Kalendovského, vložil a upravil Jan Brychta

Na vánoční besídku Univerzity, která se koná již několik let, jsem dostal milé pozvání od předsedy šachového klubu, pana Brychty, který ji s kapitánem A družstva, Absolínem, každoročně organizuje.

Na terase před klubovnou na Ibsenově ulici jsem byl o tři čtvrtě na pět. Sice se tam svítilo, ale vchod byl uzamčen. Tož čekám a čekám, nenapadlo mě zazvonit. Najednou se objeví neznámý člověk a táže se, zda-li jdu také na šachy. Pak se na mne podíval blíže a prohlásil: „Já bych tě, Honzo, už skoro ani nepoznal“ a byl to – Franta Sobocik. Zazvonil a přišel nám otevřít, tuším, pan Spěvák. Franta Sobocik začal vykládat zboží, které přinesl, postupně tam přibývaly láhve s nealkem, pan Absolín přinesl červené víno a pan Brychta vše ostatní – víno bílé s různými křupkami, tyčinkami atd. včetně velké krabice plné chlebíčků. „Vše na účet podniku“ – bylo to příjemné. Já zatím trénoval s panem Masaříkem. Bílými jsem prohrál po chybičce, černými v zahájení 1.g4 h5 gxh5 Jf6 jsme remízovali.

Když se místnost naplnila asi čtrnácti borci, byl slavnostní přípitek a pan Absolín začal vyplňovat tabulku pro bleskový turnaj. Až na dvě výjimky hráli všichni přítomní. Tou výjimkou byli Pepa Hladík a pan Ota Jelínek. Já začal turnaj katastrofálně. Po poměrně rychlé remíze s Renátou Vaculíkovou, kterou jsme zahájili Falkbeerovým protigambitem s časnou výměnou dam, jsem prohrál s Honzou Uhmannem a ve třetím kole mne potkalo další neštěstí.

Kalendovský,Jan – Absolín,Ladislav
Brno /blicák Uni/ (3), 17.12.2014
Diagram

V docela podobné pozici (přesnou si již nepamatuji) teď zahrál bílý „vyhrávající“ tah pěšcem d5-d6, načež ho soupeř upozornil, že stojí v šachu a tak se bílý musel vzdát. Když se pak podíval rozmrzele na hodiny, ukázalo se, že černému chyběla do pádu praporku jediná vteřina! 0-1

Pěkný začátek turnaje: 0,5 bodu ze tří partií!

No pak již mi to šlo trochu lépe, prohrál jsem ještě lepší postavení tradičně se Slepovem a v posledním kole remízoval po 1.d4 e5 (já měl černé) s panem Masaříkem a zbytek partií jsem už vyhrál. A teď si dovolím dvě ukázky, které jsem (samozřejmě bez záruky) těžce vylovil ze své špatné paměti.

Kalendovský,Jan – Krejčíř,Stanislav [C02]
Brno /blicák Uni/, 17.12.2014

   1. e4 e6 2. d4 d5 3. e5 c5 4. c3 Nc6 5. Nf3 Bd7 6. Bd3 cxd4 7. cxd4 Bb4+ 8. Nc3 Nge7 9. 0-0 Bxc3 10. bxc3 0-0 {(Iniciální pozice diagramu)} 11. Bxh7+ {Naši partii se zájmem zpočátku sledoval pan Hladík. Když uviděl tento tah, pokýval trochu pochybovačně hlavou} 11... Kh8? {Zdá se, že přijmout klasickou oběť bylo v tomto postavení nejlepší. Např.}(11... Kxh7 12. Ng5+ Kg6 13. Qg4 f5 14. exf6 Kxf6 15. Re1 g6 {a bílý asi nic extra nemá}) 12. Bd3 {Takový trochu zbabělý návrat. Přítel Fritz doporučuje důsledné} (12. Ng5 {např.} 12... g6 13. Qf3 f6 14. Qh3 Kg7 15. Bg8 fxe5 16. Qh7+ Kf6 17. Qh8+ Kf5 18. f3 Nxg8 19. g4 {mat.}) {Ale kdo má něco takového vidět?} 12... f5 {Po partii se Standa sám za toto otevření královského křídla pokáral} 13. exf6 Rxf6 14. Ne5 Nxe5 15. dxe5 Rg6 16. Qh5+ Kg8 17. Bxg6 Nxg6 18. Qxg6 {a bílý vyhrál. 1–0}  

K další partii z turnaje, Kalendovský-Brychta, mohu připojit hezkou povídku, kterou kdysi v šedesátých letech napsal sovětský šachový publicista, mimochodem spolupracovník Davida Bronštejna a autor krásných knih „Improvizace v šachovém umění“ (O tvorbě Bronštejna), nebo monografie o mistru světa Laskerovi Boris Samojlovič Vajnštejn (mimochodem kdysi plukovník KGB). Jmenovala se „Šedesátý druhý střelec“, pocházela z knihy Kombinace a léčky v zahájení, psané formou dialogu autora se začínajícím šachistou Serjožou.

  {Kniha začínala takto: „Kdysi jsem hrál volnou partii s maestro Rudněvem. Proč s „maestro“. Co je to maestro? Ve starých dobách tak nazývali silné hráče na úrovni dnešních mistrů či snad dokonce silnější. Celkem bylo v Rusku 12 až 15 maestro. A i když Nikolaj Nikolajevič Rudněv nebyl nejlepším z nich, hrát s ním byla pro mne velká čest. Samozřejmě jsem se ho obával, ale když jsem nastudoval hodně variant francouzské hry u vědomí, že Rudněv není v zahájení zvláště silný, byl jsem přesvědčen, že tak rychle se mnou neskoncuje.} 1. e4 e6 2. d4 d5 3. e5 {„Chyba!“ – zaradoval jsem se (ačkoliv to vůbec chyba není). Teď budu podkopávat centrum a pak útočit na pěšce e5.} 3... c5 4. c3 Nc6 5. Nf3 Qb6 {Tři údery na pěšce d4 a tři obrany. Teď už nemá čím pěšce bránit, já zahraji Nge7 a pak půjdu tím jezdcem k útoku na pěšce d4 nebo e5.} 6.Bd3 Bd7 ({Tyto dva tahy, které podstatu pozice nemění, jsou v povídce vynechány – JK. Černý se tahem Bd7 vyhýbá variantě, kdy dobytí pěšce končí smutně} 6... cxd4 7. cxd4 Nxd4 8. Nxd4 Qxd4 9. Bb5+ {a dáma je ztracena}) 7. dxc5 Bxc5 8. Qe2 {(Iniciální pozice diagramu)} 8... Nge7 {Teď postavím jezdce na g6 a seberu centrálního pěšce. Hurá! (V povídce má bílý dámu na c2 – pozn. JK)} 9.b4 {Ouvej! Střelec nemá kam jít. Musel jsem odevzdat figuru za párek pěšců, ale žádný útok nevznikl a za několik tahů jsem se vzdal. Nic si z toho nedělejte, řekl mi Rudněv. V tomto postavení táhnou všichni koněm na e7 – a všichni ztrácejí střelce. Tímto způsobem jsem již vyhrál ve svém životě šedesát střelců. „Včetně dnešního?“. „Ne“, po krátkém přemýšlení odpověděl maestro. „Váš je šedesátý první! Ale jsem přesvědčen, že i vy budete v této variantě pravidelně lovit střelce. Je to psychologický zákon. Zde nelze nejít jezdcem na e7!“ Ukázalo se, že měl pravdu. Za nějakých šedesát let jsem odchytil na poli c5 několik tuctů střelců. „Nepochopitelné“, pokrčil rameny Serjoža. Všechny tahy děláte přísně podle principů a v devátém tahu ztrácíte střelce?“ „Stává se, že člověk jde po ulici, dodržuje všechna pravidla dopravy a ocitne se pod autem?“ „Tak co dělat, aby se tak nestalo?“ Dívat se do stran. „A konkrétně?“ „Zabezpečit pozici střelce tahem a7-a5 a pak útočit na pěšce e5.“ Potud Boris Vajnštejn.} 9...Bxb4 10.cxb4 Nxb4 11.Nc3 0–0 12.Be3 Qa5 {a bílý vyhrál.}  

Pokud máte dojem, že jsem v tomto turnaji hrál pouze bílými kameny, něco na tom bude. Ale spíš jen to, že těmi černými to byly moc dlouhé partie (často prohry – Slepov, Uhmann) a ty si člověk z blicáku po pár dnech už jen těžko vybaví. Ještě v průběhu blicáku se s námi rozloučili pánové Jelínek a Hladík. Ten mi před odchodem položil kontrolní otázku, jestli vím, jak se křestním jménem jmenoval známý středověký španělský šachista Lucena. To jsem samozřejmě nevěděl, a tak jsem dostal od Pepy domácí úkol to zjistit. A stejně prý na to zapomenu. Jak uplýval čas a přibývalo vypitých pohárků vína i kořalky, stávaly se naše partie stále divočejšími. Turnaj nakonec skončil takto. Při vyhlašování oznámil pan Brychta první tři vítěze, kteří si rozebrali ceny (láhve a bonboniéru) a pak na můj „nátlak“ přečetl ještě pár následujících jmen. Každý hned poznal, proč jsem se toho dožadoval.

Rozhodčí: Absolín. Ceny: pro první tři.

A pak už následovaly volné partie. Já si jich zahrál několik s dodatečně došlým Zdeňkem Pechanem. Myslím, že dnes jsem s každým ze svých soupeřů aspoň jednu hru prohrál. Ne však v turnaji, kde třeba s Frantou Sobocikem jsme se utkali po 50 letech! V přeboru SVVŠ Elgartova 1964, jehož „turnajovou knihu“ vystavil na webu pan Závodný, jsme spolu remízovali. A od té doby jsme se neutkali, leda ve fotbalových zápasech na ZŠ Janouškova. Ale to už je tak dávno. Porazil mne i Zdeněk Pechan a to v komické partii, kdy jsem mu černým střelcem chytil bílou dámu, kterou musel za věž a střelce odevzdat a v neobvyklé konstelaci 3 figury a věž proti dámě a věži mne zmatil.

Mnoho situací vyfotil Kyryl Slepov, který se občas upřímně (snad) rozesmál po některé z mých hlasitých poznámek. Pak jsem ještě hrál s panem Šebkem a po 11. hodině jsme v klubovně osaměli s panem Absolínem. Když došlo k vyčerpání všech tekutých zásob, vydali jsme se na rozjezdy u nádraží ve dvě. Tož tak – už se velice těším na další besídku v Univerzitě Brno.

Původní (celý) text pana Kalendovského je dostupný v pdf formátu zde.